V sobotu 20. apríla sa v podkroví Župného domu v Púchove konal koncert legendy českej folkovej scény Vladimíra Mertu.
Pražský hudobník, publicista, fotograf, architekt, filmový režisér a spisovateľ Vladimír Merta (nar. 1946) začal skladať vlastné piesne koncom 60.-tych rokov 20. storočia. Publikačné možnosti mal v komunistickom Československu veľmi obmedzené. V roku 1978 mu vyšla prvá dlhohrajúca platňa P.S. a až na sklonku osemdesiatych rokov si mohli fanúšikovia jeho hudby kúpiť dvojplatňu so záznamom koncertných nahrávok (1989). Po roku 1989 vydal v rôznych vydavateľstvách viac ako 30 CD so svojimi piesňami, vrátane kompilácií a koncertných záznamov.
Na púchovskom koncerte, ktorý organizovalo občianske združenie Podivný barón, sa Vladimír Merta predstavil hlavne so svojimi známymi hitmi. Ako ukážku jeho piesňovej tvorby uvádzame jeho protestsong Vzdálené výstřely, ktorý zložil v roku 1989 po krvavom potlačení študentských demonštrácií v komunistickom Pekingu. Keď ju zaspieval v septembri 1989 na festivale v Svojšiciach pred 15.000 poslucháčmi, bolo zrejmé, že totalitný režim v Československu musí onedlho skončiť.
Vladimír Merta – Vzdálené výstřely
Vzdálené výstřely do vlastních řad,
pýcha prý stíhá pýchu, pýcha prý předchází pád.
Katyň, Gdaňsk, Praha, Tbilisi, Peking, Baku, Berlín, Budapešť,
co jméno, to zlá zpráva a krev z dlažby smyje déšť.
Kdo cestou k moci vraždil, vraždí a bude vraždit dál.
Po létech vychází najevo, že šlo jen o omyly jedinců,
úchylky napravo, nalevo, zaplacené životy tisíců.
Bezejmenné milióny nevinných povstali z hrobů a bloudí ulicemi,
žalují pod okny živých, na věky věků budou bloudit po naší zemi.
Kdo cestou k moci vraždil, vraždí a bude vraždit dál.
Místa střetů se sice mění, ale rány vojáků jsou vždycky jisté,
střílejí do svých vlastních dětí a říkají si – bůhví proč – komunisté.
Možná to říkám za sebe, možná tak trochu taky za vás,
báli jsme se mluvit potichu, zkusme to tedy mlčet nahlas…
Vzdálené výstřely na Náměstí nebeského míru, nám vzali všechny iluze,
ale ne naději, lásku, víru.
A ruce vrahů nad městem cynicky rozdávají metály,
vojáčkům jako malým bezprizorním dětem, které u zkoušky ohněm obstály.
Násilí táhne ulicemi od rána do večera, ale svět už nebude nikdy stejný,
jako byl ještě včera…
Počty mrtvých se sice mění, i statistika mívá mrtvá místa,
ale rozkazy jménem lidu nedal nepřítel lidu, ale komunista…
Kdo cestou k moci vraždil, vraždí a nesmí vraždit dál.
Podujatie bolo podporené z verejných zdrojov Fondu na podporu umenia.
Foto: Slavomír Flimmel.